PSÍ DOPIS Jan Werich

Milý Broku,

už dávno jsem chtěl napsat dopis nějakému vynikajícímu psovi, abych jednou konečně řekl do povolaných slechů, proč odjakživa vás psy mám rád a proč si vážím vašeho rodu.

Vím o Tvé znamenitosti, o tom, jaký jsi Mistr sportu. Copak jsme se spolu nesešli osobně na honech? Copak jsem hlasitě neobdivoval Tvoje výkony, jichž jsem byl svědkem?

Chtěl bych Ti dnes říct, co neplatí pouze o Tobě, ale i takových z Tvého rodu, kteří neměli vzdělání, které Tobě osud dopřál. O těch, co nejsou šlechtici, Křepeláci, pánové z Barzojů nebo z Boxerů. Zkrátka co platí i o anonymních Vořeších a Voříšcích.

Chtěl bych Tvým prostřednictvím poděkovat celému psímu rodu za lásku a dojemnou věrnost k nám lidem, kteří si možná ve své většině tolik lásky a věrnosti ani nezasluhujeme.

Tobě nemusím nic vyprávět, Ty víš. Zvídáš a dospíváš k znalosti cestami nám nepochopitelnýnmi, vytušíš naráz, k čemu my se pídíme po léta s pomocí vědy či filozofie.

Dobrá, proti tomu se nedá nic namítat a konečně ani nic dělat. Tak nás příroda chtěla a takové nás má. Proto jsi pes a já jsem člověk. Bez našeho vzájejmného přičinění, pochopitelně.

Vy psi to víte a je Vám přirozené počítat s tím. My lidé si to nejdříve musíme vysvětlovat, abychom o tom mohli pochybovat, a pak se o to hádat a snad i prát. Opentlujeme skutečnou skutečnost skutečností neskutečnou, vymyšlenou, vznikající názory, které rodí nauky plodící učení, pak mají své následovníky. A může se stát, že následovníci jednoho učení vyznávají nauku Oko za oko, zub za zub, zatímco následovníci druhého učení nabádají: Dostaneš-li políček, nastav druhou tvář.

Vybral jsem Ti namátkou dvě filozofie. Pominu stovky jiných a dalších, které se dělením názorových buněk rozmnožily až do dnešního světa. Hnací silou toho všeho nebývá vždycky rozum, častěji žaludek.

Vy psi máte kliku, řečeno hovorově.

Vám více než hlad diktuje láska. U nás je to obráceně.

A proto my lidé, než někomu podáme ruku, chceme vědět odkud je, kdo byl jeho otec a odkud, co dělala otcova matka a kde a s kým, co si myslel její otec o své matce a kdy a jak to projevil, a mnoho jiného chceme vědět. Vy psi o nás chcete vědět velmi málo, ale konkrétně. Váš pohled říká: Máš mě rád? Dáš mi najíst? Smím Tě bránit? Půjdem ven a bude švanda? A to nejkrásnější: jak vy umíte vítat, upřímně a s radostí.

Vám je jedno odkud se vracím: z kriminálu, z trůnního sálu, zalitý potem dřiny, či studeným potem strachu. Na mol opilý nebo zmlácený lůzou, opilý úspěchem, špinavý pomluvami, uondaný a nevyspalý, nebo jarně naparáděný se vracím jen pro zapomenuté klíče.

Tu slyším váš hlas, váš smavý dech a vzdech šťastného a nezáludného přátelství. Voláte celou svou bytostí: Buď vítán doma, sláva! Sláva! Sláva, že ses nám vrátil.

Umíte sdělit pocit domova jako nikdo. A za to vás mám taky rád a děkuju vám všem.

Tak, Broku, dej to dál a měj se pěkně.

                                                                                                                               Tvůj Jan