Deníček jednoho výmarského kluka

 

Můj první rok...

 

25. únor - Dnes mám své 1. narozeniny!!!

Všechno nejlepší, bráškové a sestřičky a šedivé políbení, mamko Iso!!! Dostal jsem spoustu dobrot a nové NEZNIČITELNÉ hračky, ty mám rád, moji nejoblíbenější dentální nezničitelnou totiž tento týden panička po zelených gumových kouscích odnosila do koše.

 

 

 22. únor - Peru se...

 

      Mám díru v uchu a pohmožděnou tlapku. Panička s kamarádkou Radkou usoudily, že i když se její jezevčík Ferda neustále s někým pere, já si to nedovolím a oběma nám prospěje dlouhatánská procházka lesem. Ze začátku na mě párkrát zabublal, ale když to nepřeháněl, nevšímal jsem si ho, případně jsem ho sjel stejným a hlubším zavrčením a aby věděl, že se nebojím a naježil jsem svůj oblíbený pruh (to jsem odkoukal od Brita). Ferda ťapkal celou dobu v blízkosti Radky, nad městem je tak 80cm sněhu a on má krátké tlapky. Já jsem si odbíhal do lesa, jak jsem zvyklej a zpátky se poslušně vracel na písknutí. Dá se říct, že jsme si sebe nevšímali a paničky spokojeně klábosily. Do chvíle, kdy se ta moje zastavila a čelem se otočila k jednomu domku nad městem, což udělala chvilku poté i ta druhá. Co se během pár vteřin strhlo za jejich zády připomínalo hororovou scénu. Ferda byl zase drzej, skočil po mě a kousl mě do ucha. Nenechal jsem si to líbit a popadl jsem ho za krk (tři dirky). Když mě za obojek zvedly do výšky, abych ho pustil, přestal chrčet a vší silou se mi zakousl do nohy. Klepali jsme se pak všichni čtyři, my dostali oba cérez a kulhajíc došli až do města. Přesně bylo vidět kudy. Sem tam z nás obou ukápla červená kapka.

 

 

 

20. únor - Zlobím...

 Panička se na mě zlobí. Začal jsem ničit byt. Mezi své likvidační úspěchy mohu směle zařadit žaluzii v ložnici, kterou zapomněla vytáhnout a já se pak nemohl dívat z okna, což nesnáším, dva prokousnuté displaye telefonu (1ks Míšův - moc plakal), brýle, dálkové ovládání na LCD, veškeré bačkory v domácnosti, skripta na Míšovu vlastivědnou soutěž, dobíječku na telefon, i když kousek synche na visícím drátku ještě zbyl, paniččinu gore-texovou lyžařskou rukavici (moc plakala), účty ke spotřebičům, jež by s těmito bylo v následujících letech možno reklamovat (nelze vyloučit, že až se i na ně zblízka podívám, nebudou odsouzeny k sešrotování s předstihem), vlněný koberec - jeho nynější "ementálový" dekor mému vkusu vyhovuje podstatně lépe, zelenobílá ponožka (zvracel jsem), původně dvoudílná cukřenka (nyní kusů nepočitatelně), podložky pod skleničky, aby nedělaly kolečka na stole, jež BYL z těžké kameniny v imitaci mramoru a já ho den "po podložkách" odstrčil s takovou razancí, že má dílů skoro jako ta cukřenka, vlašské ořechy z dříve dekorativní proutěné misky ve tvaru lodičky (teď by, chuděra, už nikam nedoplavala) a skořápky jsem 3 dny po sobě roztahal po celém obýváku (zvracel jsem ještě víc), omítka nad topením (drápky), interiérové dveře (drápky), dřevěný parapet (drápky).... Nic z toho se nenecházelo v mé dosažitelnosti (krom stolu, dveří a parapetu). Na vše jsem si musel vyskočit, vylézt, zkrátka svůj objekt touhy vybojovat. Doma, kde mám všude plno hraček, jsem v týdnu sám 6 až 8 hodin. Ráno běháme hodinu po parcích, odpoledne 2-3 hodiny v lese. Panička si myslí, že by to jinému pejskovi mělo stačit. Já si to nemyslím... 

 

 

7. - 9. února - Duo Cacib  Brno

Míšovi skončila škola o trochu dříve, proto panička zavelela k odjezdu do dalekého Brna místo plánovaného brzkého sobotního rána už v pátek odpoledne. Sníh se začal ztrácet, tradičně, kousek za Mariánkami a cesta ubíhala celkem svižně. Polovinu jsem jí prospal na měkkém pelíšku vzadu v kombíkovém kufru. Ani mi nic jiného nezbylo, protože zavazadlový prostor, ze kterého jsem pokaždé spolehlivě přelezl na pohodlné přední sedačky, oddělili dvounožci nějakou černou, studenou a neporazitelnou mříží. S drobnou přestávkou na proběhnutí se po louce jsme u Mittnerových v Lulči zazvonili okolo desáté hodiny večerní. Přivítali nás nejen oni - příjemní a milí hostitelé Iva a Karel a jejich dvě psí krásky, ale taky Ivetka s Kiki, Isou a mrňouskem Samem (s tím jsem si "potřásl tlapkou" úplně poprvé. Je to krásnej, ušlechtilej čtyřměsíční výmaří Angličan a komunikuje "po našem", když žije v Čechách a tím mi byl od první chvíle moc sympatickej). Když pominu náplň nekonečných povídání nejen o pejskách všech přítomných dvounožců - ještě přibyla Simonina smečka Sirius Nova, byl jsem jako u vytržení. Plný dům šedivých holek!  Nevěděl jsem, které se věnovat dřív a později ani nemohl spát. Celou noc jsem proseděl u dveří přiděleného pokojíčku a kňučel. To jsem ještě nevěděl, že v domě nejsem jedinej psí samec a že s sebou Simča přivezla nejen dvě další krásky, ale že nahoře v patře spí multišampion Drake a příští den mu přijede voňavá nevěsta Della Anisok. Když jsem pak obra Draka po ránu uviděl, už jsem si nějak netroufl provokovat...

Po sobotních výstavních soubojích jsme šli odpoledne na krásnou hromadnou šedivou procházku, o to lepší, že do party přibyla "naše" Míša se sestřičkou Ellinkou. Zbytek dne jsem se už jen trápil, protože Drake a Della měli námluvy a já ji chtěl taky.

V sobotní soutěži jsem získal od p. rozhodčího Horvátha krásnou V2 a v neděli od p. rozhodčího Piskaye V3. To ostatní v sekci výstavy a taky na stránkách mojí rodné chovatelské stanice (viz odkazy). A představte si, že jsem několikrát slyšel, že jsem hubenej. Já, svalnatej kluk, kterej zbaští 15kg granulek za tři týdny (a bezpočet pamlsků, kostiček, uší a odměn) a mám spoustu síly, abych vyběhl nejrychleji každý kopec i louku. No, na druhou stranu, dobrot není nikdy dost. Tak jen houšť!!! Kdo z koho... :o)

 

 

_________________________________________________________________________________________ 

 

... Já nechci být doma sááááám! Už jste to pochopili, dvounožci moji?!....

P.S. Paničce nějakou dobu nevolejte, nemá si, jaksi, čím nabít telefon....

 

 

 

4. února - postoj

Musím trénovat postoj. Nic moc akčního, to Vám povím. :o( Víkend strávíme na dvoudenní výstavě Duo CACIB v Brně... 

 

 

Leden 2009

U "mého" veterináře...

V novém roce jsem zaběhl pozdravit svého oblíbeného pana doktora Veselého. A jako vždy jsem neodešel s prázdnou. Mám nový mezinárodní průkaz a pod kožíškem mi přibyl čip. To až jednou uteču v lese o dost dál, než kam stačí paniččina píšťalka a nebudu chtít ukázat své protekční číslo v oušku. :o) Zase to vůbec nebolelo, pan doktor zkrátka ví, jak na mě. Tentokrát odmítl mé políbení za odměnu, protože si všiml, že se mi na mordiččce udělalo pár ošklivých bradavic. Myslí si, že jsem je ulovil od některého ze svých psích kamarádů, jen těžko říct od kterého, inkubační doba těch prapodivných patvarů je i půl roku... Dostal jsem injekci a pak už si vůbec nic nepamatuju. Jen, že jsem se probudil bez nich a až do večera se pěkně motal...

 

 

Ještě že máme Renču a Pavla, když jsou v Mariánkách, berou mě na dlouhé procházky, ale něco mi říká, že už brzy budeme řádit i s paničkou!! Děkuju, Britíkovic. :o) P.S. Foukáme bolavé kolínko, milá Renčo. Příště se kamenům pokusím vyhnout...

 

 

Obleček...

Je minus 14°C, už jsem taky "plyšák. No comment...

 

 

Plyšák...

Mám rád všechno, co je plyšové. Míšovy hračky, polštářky i polštáře. Bez okolků svůj objekt touhy rozcupuju na kousíčky. Panička nerada chodí na procházky po sídlišti, protože je plné malých uvrčených pejsků a stalo se nám, že po shlédnutí minipsa v plyšovém kabátku, jehož panička v pokleku sbírala do pytlíku to, co z něj chvíli předtím zadem vypadlo, jsem za strašného jekotu té cizí paničky vrtícího se plyšáka, ač v dobrém, aportoval... Bez předávky. nebylo totiž komu. Poprvé se ke mě nikdo nehlásil....

 

4. ledna - Mám novou kamarádku

Dnes jsem v lese u sjezdovky potkal krásku. Jmenovala se Akyta, je jí 11 měsíců, má krásnou, štíhlou hlavičku a když mě zahlédla mezi stromy, naježila na svých zádech pruh jaký by měl mít můj kamarád ridgeback Brit, což je prvotřídní fešák.

Měl jsem ohromnou radost. Běhala stejně rychle jako já, v lese hledala klacky stejně jako já, kousala sníh stejně jako já.... A hlavně, byla kráááásná. Byl jsem z ní úplně paf. Její milá panička říkala, že spolu moc kamarádit nemůžeme, protože bydlí v Praze a pochází z chovné stanice v jejím okolí (nerad bych to popletl, ale snad "Z Novákovic ráje", ale nikde jsem podobný název nedohledal). Přidávám pár fotek naší mrazivé zimní romantiky....

 

 

 

2. ledna

Napadla spousta nového sněhu a venku je pekelná zima. Míša v sobě probudil ducha sportovce a denně lyžuje nebo snowboarduje. A já vlastně tak trochu s ním, to proto, aby mi kožíšek nepromrzal. Tak běhám s ním a za ním. Míša se směje a to mám moc rád. S paničkou pořád není moc legrace, hýbe se pomalu, špatně se ohýbá a vůbec, s Míšou je celkově lepší dovádění. A já jsem expert na dovádění. :o) Sjezdovky v Mariánkách leží mezi lesy a než přijde ta prima chvilka, kdy Míšu turniket už nepustí znovu na vlek, aby mi házel koule a pak se se mnou ve sněhu muchloval, chodíme na dlouhé procházky. Terén je členitý a odbíhám od dvounožců do stráně mezi stromy, odkud se na písknutí píšťalky poslušně vracím. A propos, píšťalka, panička zašantročila moji krásnou, parůžkovou a při jedné z ranních procházek ji musela nahradit obyčejnou kovovou. Bylo -14°C a zapomněla ji schovat pod bundu, což si při nátisku neuvědomila. Zkusili jste někdy v -15°C olíznout kovové zábradlí?.... :o))

 

 Prosinec 2008

 

 

Vánoce a Silvestr

 

Moje smečka má nový domov. Všechno tu voní jinak a nově, v domě bydlí holčička Deniska s babičkou a v sousedství kam se podívám taky plno nových kamarádů pejsků. Do jednoho směru mám velikou louku a hřiště a do druhého jen kousek do parku (tady stojí za zmínku nový kamarád pittbull Don, díky kterému mi přibyly ve hře tři jasně červené dirky na různých místech hlavy, ale je to taky prcek, takže zatím 1:1 na kousance a máme tu taky rybníček s kačenama). Uprostřed místnosti panička s Míšou postavili strom, to asi proto, že ví, že loveckému psovi je v lese zkrátka nejlépe a taky jsem pod ním jeden den ve změti krabiček našel několik i pro sebe. Míša byl nezvykle veselej a rozjásanej, panička s bederním pásem přes bolavá záda zakrývala slzičky a pak taky přišla babiška, to je ta malinká, co jsem jí na podzim sliboval zimní tažné jízdy na vodítku a její Viktor... Když už jsem zmínil babišku (v dlouhém péřovém zeleném kabátě se zdá ještě menší), když jsem s ní venku a proti nám jde jiný vzorně přivázaný pejsek, obtočí sebe i s mým vodítkem kolem první lampy nebo stromu, dokud nás pejsek proti nemine, jinak mě totiž už neudrží, když chci (a to já chci často a hodně), tak mám sílu. Po Štědrém dnu jsme šli do lesa na dlouhou procházku vyzbrojeni navázanou mrkví a jablky, Míša je věšel na stromky a keře, to aby i zvířátka v lese měla své ozdobené stromky a já, protože jsem taky zvíře a pořádný, tak jsem mu jeho výtvory hned trhal. Já jsem se teda skvěle bavil, protože jsem před rozzlobeným Míšou o kus odběhl a zase se vrátil pro další "ozdobu"... No a o pár dní později byl Silvestr. Přes den moji dvounožci odmítali pozvání ostatních dvounožců k předpůlnočním oslavám, protože věděli, že mě čeká první oslava za rachotu rachejtlí a mysleli si, že když v minulosti bývali vystrašení jezevčíci Niki a Andy, že budu stejnej posera! Pche! Já - ohař! Měli mě zase o něco víc rádi, protože jsem moc překvapil, vůbec jsem se nebál a po půlnoci Míšovi s kamarádem Jindrou ukradl vybouchanou římanku a chtěl poletovat po louce, což mi panička zatrhla. Škoda, mohla dostat aport.

 

10 měsíců - 25. 12. 2008

 Milí bráškové a sestřičky, přeji Vám všechno nejlepší k našemu společnému mini jubileu. Pár fotek přidám do fotogalerie.

 

12. prosince 2008

Tak Vám povím, že vlastně ani nevím, kde začít. Stalo se toho na jeden měsíc a jednu puberťáckou šedivou hlavičku docela dost. :o) Zimní počasí se mi moc líbí. 5. prosince jsem proháněl blekotající čerty, ale utíkali i ti bílí okřídlení, štěkal jsem na řetězy a zvoneček a s jedním Mikulášem jsem se chtěl moc přetahovat o berlu. Na procházkách mě zasněžená louka nutí běhat rychleji s nosem u země, koušu sníh, všechny možné zmrazky i rampouchy a je to celé skvělá zábava, protože si s Míšou užiju běhání kolem všech těch zvláštních barevných předmětů, po kterých a na kterých klouže a jezdí. Ne tak s paničkou...

 

Nehoda    7. 12. 2008

To, že jsem koncem listopadu začal denně trénovat postoj a ukazovat zoubky nebylo jen tak samo sebou. S maminkou Isou a sestřičkou Elinkou jsem byl přihlášený na výstavu do polské Nowe Rudy. Vyjeli jsme s drobným zpožděním, protože Míšovi se z postele vůbec nechtělo, i když se na den strávený s ostřílenou handlerkou Kristýnkou moc těšil a před Plzní, kde jsme nakládali Elinku, už jsme měli trochu ztrátu. Míše jsme slíbili, že pojedeme svižně, ale opatrně, jenže to panička kousek před Družcem nedodržela a na nečekaně přimrzlé vozovce dostala smyk. Chvíli jsme plavali po obou stranách vozovky v naději, že se situace podaří srovnat, ale když se v levém pruhu objevilo malé nevinné oranžové autíčko, ke kterému jsme se nedobrovolně přibližovali, raději stočila volant mírně doprava. Do pole. Asi nějak divně, protože ta centrifuga, která nás bahnem povozila, ne a ne zastavit. Když jsme se konečně dotočili, Míša měl odřenou tvářičku, pořád opakoval: "My jsme to přežili, my žijem" a my pejsci sourozenci jsme byli tak ustrašení, že jsme na chvilku na sebe i přestali poštěkávat. Míša mohl vystoupit torzem dveří i s Elinkou, panička se mnou musela okýnkem. Když nás odepnuli z pásů, oba dva pomazlili a moc pochválili, ta tam byla špatná zkušenost a hned jsme si chtěli hrát a honit se. Panička musela ještě přikrýt Míšu do deky a pak už volat na všechny strany telefonem o pomoc. Paniččino poděkování míří malému Míšovi za statečnost, kamarádovi Péťovi, jenž touto příhodou přišel o auto, sim i credit kartu a přesto byl v rámci následné rekonvalescence pro nás pilířem a všem dobrým lidem, kteří nás neváhali podržet a podpořit (babiško, Zdeňku, Martinko, Didi a Majdo, Sylvo, Tome, Marku, Brit-family....) No a hlavně Ivetce do Družce, která nás, krvavé zabahněnce, přijela na pole vyzvednout a odvézt do nemocnice (kam mi paničku na pár dní zavřeli) a paničce Míše za statečnost, se kterou zprávu o nehodě své psí holčičky přijala a oběma potom za pochopení a odpuštění, že se Polsko ani pro ně nekonalo. Má to jedinou výhodu. Až zase příště panička vymyslí jakoukoliv akci, budeme mít v autě hooodně volného místa, protože s námi už nikdo nikam nepojede! :o)

 

Listopad 2008

 

25. 11. 2008

A mimochodem, je mi 9 měsíců! Už nejsem dorostenec, ale junior. A mám mít rozum, říkají dvounožci. Dostal jsem obrovskou kost a moje radost z ní byla přímo úměrná její velikosti. :o) 

20.11.2008

JUPÍÍÍÍ! UŽ VÍM, CO JE SNÍÍÍH!!!

Tak už to přišlo. :o) Tušil jsem, že není samo sebou, když se při delším pobytu venku prapodivně třesu. S paničkou vstáváme na ranní procházku hodně brzy, to abych se trochu vyběhal, než se mi vrátí z práce. Než na sebe navleče všechny vrstvy, hypnotizuju ji pohledem od dveří a pak spěchám, abych byl ze schodů dřív než ona. Tentokrát jsem se ale zarazil. Pod vrstvou bílé peřiny se ztratila tráva i chodníky a pod tlapkami to strašně zastudilo. Brrr. No, nedivte se, po celonočním spinkání mívám pelíšek krásně rozehřátý a nic jiného, než se tam vrátit, jsem si dík těm zvláštním padajícím studeným vločkám nepřál. Vyběhl jsem zpátky ke dveřím a tlapkou a čumáčkem je přesvědčoval k povolení ke vstupu. 

 

     Panička se mě snažila přivolat k sobě, ale jen jsem nesměle vrtěl ocáskem a zmateně se točil kolem dveří. Odvážil jsem se až ve chvíli, kdy si to bílé na zemi nabrala do dlaní a vyhodila do výšky kousek nade mě. Panečku, ta tam byla nedůvěra a zaváhání! Čumák jsem nasadil kousek nad zem a vyhrabal v té bílé sněhové peřině rýhu po celé délce louky. Občas jsem se zastavil, abych si přepočítal tlapky, protože mě zadní předbíhaly. Kolečka kolem paničky jsem neustále zvětšoval a v plné rychlosti se snažil dobržďovat těsně před ní, abych jí donutil taky skočit na čtyři. Což o to, dostat ji na ně by nebyl takový problém, ale savec po dopadu na čtyři musí přeci vypadat radostně! No, nevím, nevím, spíš bych to schytal... :o)

Moje první ranní pózy na sněhu vypadají takhle:

Celý víkend jsem potom s bobujícím Míšou běhal po kopcích, kousal sníh a chytal sněhové koule, které pro mě vyráběli snad všichni Míšovi zakuklení kamarádi. Pár zimních fotek najdete ve fotogalerii.

_____________________________________________________________________________________________________________ 

 Do své první poloviny se listopad v Mariánkách opravdu vydařil (pár fotek lze najít ve fotogalerii). Chodíme na dlouhé procházky a míjím-li jakoukoliv vodu, neostýchám se do ní vlézt, i když už je poměrně chladno. Přestávám mít respekt z ostatních pejsků a pokud nemám jasno, bude-li setkání s nimi ve znamení přátelského očuchání a radostného vrtění ocásky, naježím se a opětuji vrčení, abych jim ukázal, že si nenechám už vůbec nic líbit. S Míšou jsme byli nakrmit daňky a jeleny starým chlebem (občas jim ho potají kradu a hlavně už vím, že není pro zvěř vhodným). Toho největšího jsem se osmělil očuchat přímo čumák na čumák a nikým se nenechal rušit.

 

 

Taky doma začínám hlídat a rád pozoruju dění venku přes okno. Panička mi na MÉM vyhlídkovém parapetu sice překáží s kytkama, ale až je všechny sežeru nebo poshazuju, budu mít mnohem širší rozhled.


 

A propos, když už zmiňuji své doma, mám tady pořád spoustu práce. Když tu zůstanu sám, třídím odpad. Důkladně. Před pár dny se mi v bříšku nepodařilo zrecyklovat igelitový sáček, který jsem našel v koši a panička mi potom musela pomoct při mé potřebě venku, brečel jsem a toho špuntu se ne a ne zbavit. Když se nám to přes mé bolestivé naříkání povedlo, měla z toho evidentně radost. Pozor na to, pejskové, vůbec to za tu bolest nestojí. Ale to jsou naše intimnosti. :o) Doma mě dokáže pěkně rozpálit lux a taky pomáhám při praní prádla (otáčím hlavou přesně podle směru točení bubnu pračky, štěkám a snažím se ho chytat tlapkama).  

 

10. listopad 2008    

V pátek 7. nás Renča s Pavlem poctili důvěrou, odolali našemu nekonečnému naléhání a pustili k nám svého miláčka Brita na návštěvu. Panička usoudila, že je škoda plýtvat časem ke kutálení si míčkem ve stísněnnosti obydlí a nasměrovala nás ven. Že udělala chybu, když neobula terénní "bagry", které nosívá, když jde se mnou do lesa, ale obyčejné tenisky na lehké parkové ranní vyklusávání bez zvláštní hrubosti podrážek, pochopila vzápětí. Když následně do každé ruky uchopila po jedné z měkčených rukojetí našich vodítek a otevřela vstupní dveře, razance, se kterou je vzápětí opustila, by nezávislým pohledem z boku, připomínalo skokana na lyžích na nájezdu před vítězným olympijským skokem. :o) Prvních 50 metrů bylo plně v naší režii (za našimi ocásky doprovázeno jen jejím smíchem, protože jí, v podstatě, nic než bezmocné výskání nezbylo. Povely a pokusy o trhnutí vodítky v natěšené psí přesile přišly naprosto vniveč. Zvolnili jsme až v parku při vidině vypuštění a po osvobození z vězení karabinek začala naše vymodlená kamarádská dovádění. :o) Ta obyčejně za denního světla vypadají nějak takhle:

  

Když jsme paničku po třech lehkých hodinkách zničili o něco víc než sami sebe, po připnutí zpět na vodítka jsme po sobě s Britem pěkně po chlapsku vyjeli. Jelikož jsme oba puberťáci, počínající uvědomovat si své samčí pudy a potřeby, nakonec jsme svůj první konflikt urovnali vzájemným ujištěním se, že se máme opravdu rádi, což jsme demonstrovali na střídačku pevným uchopením beder "toho druhého" a se slastným výrazem v očích jsme si to všechno šeptli zezadu do ucha. :o) Páníčci nechápavě kroutili hlavami a všichni dohromady nás bez ustání okřikovali tím svým "fuj". Něco mi říká, že to pro mě v budoucnu tak úplně fuj nebude. No nic, po vydatném spánku jsme brzy ráno vyrazili na dlouhou procházku s krásnou kamarádkou Sárou, dozvěděli se, proč se nesmí ke koním a kravám volně se pasoucím po louce a na vlastní kůži okusili k čemu právě tam slouží elektrický ohradník.

 

  

Říjen 2008

25. října 2008 - Je mi osm měsíců

My štěnda od Potoka Kačáku máme další malé narozeniny. Statečně jsme odžili dvě třetiny svého významného prvního štěněčího roku. :o) Já jsem teda oslavoval. Ve čtvrtek jsem potkal v lese nového kamaráda - německého ohaře Jacka, naučil mě, jak zdrhnout za srnou a hned tak se nevrátit a v pátek jsem to tedy bravurně paničce demonstroval. Zapomněl jsem jí v tom spěchu říct "zůstaň", ale vydržela a zůstala na místě, kde jsme spolu pobývali naposledy. Škoda, že jsem po svém návratu u sebe neměl piškot, zasloužila by si ho. No a v sobotu jsem ukradl z batohu na výletě voňavou plněnou bagetu a vzorně ji držel v mordičce (přece trénujeme "Drrrrrrž, Alfi...!" Když to zvládnu, většinou říká panička, že jsem šikulka, na což tentokrát jaksi zapomněla, ale držel jsem o to pevněji...) Když jsem pak z batohu vytáhl ještě druhou, rozdělil jsem se s Britem. je to přece kamarád.

 

  20. října 2008

        

     V sobotu jsme se díky avízu paničky Míši mé sestřičky Elinky zůčastnili akce u plzeňské zoo Kilometrovkou po šesti. Je to závod pejska a páníčka v běhu na 1 kilometr alejí Kilometrovka v Plzni a jejím záměrem je podpořit provoz psího útulku na Valše a přitom malinko vynahradit pejskům, že prozatím do zoo v Plzni nesmí. Více na stránkách hlavního mediálního partnera https://casopis.planetazvirat.cz/080915-kilometrovkou-po-sesti-1.html

https://www.zooplzen.cz/photos/udalosti/beu2008.jpg

      Po vydatném přivítání se s Eliškous již přiděleným startovním číslem 23 jsem se pytlíčkem piškotů zaregistroval k závodu jako účastník číslo 32 spolu s mým dvounožcem Míšou a jeho kamarádem Dominikem (počet tlapek v tomhle případě moc neseděl, o to víc, že se k nám přidala ještě panička, ale předvedli jsme dokonalou teamovou práci končetin). Při registraci jsem dostal čísla dvě - 32 černé pro závod v běhu a červené do soutěže v poslušnosti o Psí talent 2008. Protože na cvičáku ve Třech Sekerách, kam s paničkou chodíme, se mnou cvičí vždycky jen ona, chtěl Míša vyzkoušet, jak bychom zvládnuli poslušnost spolu, a tak to červené číslo nalepili na jeho desetiletou klučičí hruď. :o) Houf před startem byl ve znamení pestrosti všech možných ras pejsků i dohledatelnosti původu, stejně tak nebyl nikterak ohraničen ani věk jejich páníčků. Někteří pejsi akci pojali jako módní přehlídku oblečků a já měl trošku problém soustředit se, protože jsem se pořád s někým v davu očuchával a úplně nejvíc se mnou mávala moje vlastní sestřička Eli, protože právě dohárala. Od startu jsme vyběhli za yorkšírem v námořnickém triku a džínách s kapsičkou a moji dvounozí kluci za mnou obstojně vláli. Za polovinou už mi v tempu moc nestačili, takže jsem si směrem k cíli jen zlehka vyklusával, zato kluci běželi závod na život a na smrt. Těsně před cílem jsem uviděl Eli, takže závěrečný sprint jsem si vysloveně užil a vlající kluci směle konkurovali podzimním drakům. Vydýchali se až při ukázce agility, obran a poslušnosti na louce u Amfiteátru, kde se o něco později konala soutěž talentů. Konkurence byla veliká, každý pejsek uměl něco jiného a kdyby se sloučily dovednosti každého z nás, všichni dohromady bychom představovali dokonalého robota. S Míšanem ve frontě, čekajícím na naše vystoupení, jsem obstojně mával a vůbec se nesoustředil (zase ta Eli, co Vám mám povídat :oD), o to větší překvapení zažila panička, když jsem s vidinou piškotků z Míšova pamlskovníku poslouchal skoro jako hodinky. To byl panečku psovod! Od poroty jsme dostali třikrát devítku, což byl nejvyšší možný počet bodů a tudíž 1. místo. V závěrečném vyhlášení byl Míša o pár hlav menší než jeho konkurenti na druhém a třetím místě a přátelským zaštěkáním jsme si pogratulovali s ostatními pejsky. Dostali jsme tolik cen, že nám musela přijít na pomoc panička a měli jsme obrovskou radost. Jak jsme dopadli v závodu v běhu sice nevím, ale Elinka a její panička Míša si doběhly pro třetí místo. Gratulujeme, holky šikulky. Mimochodem, Eli "v Talentech" nasadila laťku pěkně vysoko svojí žížalou, jestli seženu foto, pochopíte). :o) Myslím, že maminka Isa z Mandátu a naše člověčí mamka Iveta by snad z radosti uronily slzičku, jak šikovní jsme od Potoka Kačáku byli. :o)     

                     

 15. října 2008

     Jsem hlídací a ochranitelský pes. Alespoň si to myslím. Panička mi totiž vyprávěla, že ze všech ohařů, oblíbených pro vrozenou chuť k lovu, aportování a dobrou ovladatelnost, lze nás výmary (to zní tak hrdě, až se mi dme předhrudí! :o)) považovat za rasu upotřebitelnou i díky nám přirozené ostražitosti až ostrosti. Tak jsem se to rozhodl při každé procházce, obzvlášť za tmy, jasně demonstrovat. Největší nebezpečí podle mě hrozí paničce v podobě různě pohozených krabic, stojících popelnic a kontejnerů. Snažím se, aby neviděla, že se jich nejdřív pořádně leknu, až se mi někam na chvíli úplně schová ocásek, ale pak ho naopak vypnu jak anténu,  poskčím a hodně nahlas blafu do tmy. Třeba v pět ráno si to na ztichlé ulici užívám parádně a koukám do oken, jestli se třeba někde nerozsvítí, že bych ocáskem zamával. Nejdéle mi trvalo vstřebat zvláštního nehybného dvojnožce, visícího kousek od našeho domu přikovaný na kříži s hlavou skloněnou k jednomu rameni a s trnovou větvičkou na čele. Nejdřív jsem na něj pokaždé jen štěkal, ale teď, když se můžu na zadních vypnut do výšky, jsem se odvážil mu na zadních očuchat a olíznout nohu. Dřevěnou, nic moc, to už můžu rovnou nosit v mordičce klacky a nemusím se natahovat. Panička se mi strašně smála, pohladila mě, že jsem troubík a koukala kolem, aby nás hlavně nikdo neviděl. Ale neviděl, tak je dobře, že se to nikdo nedozví... :o)

 

 

10. října 2008

Pilně trénuju poslušnost a užívám si podzimního sluníčka, dlouhých vycházek a dovádění ve spadaném listí a popadaných kaštanech, ty občas aportuju.  Míšou, jeho kamarádem Dominikem a paničkou jsme byli o víkendu pouštět draky (i já jsem měl svého, Míša mi ho navlékl za obojek). Lítal jsem po louce jak pominutej, až jsem provázek ztratil úplně. :o) Čmuchám myšky, hrabu do hlíny a stavím za sebou hromádky lepší než krtek. A pořád běhám, abych měl, až budu velkej, výraznější předhrudí jako táta Šon a krásnou osvalenou prdku jako mamka Isa. :o)

 

 

3. října 2008

Mám skvělého kamaráda. Jmenuje se Brit a je to ridgeback bez pruhu. Když jsem ho viděl poprvé, připadal mi obrovskej, skoro jako máma Isa. Je totiž o dva měsíce starší a když mi tehdy byly dva měsíce, ještě jsem nezačal růst úplně nejvíc, zato Brit byl ve fázi růstu nejrychlejšího. Chtěl si se mnou hrát, ale já se bál, protože stačilo, aby mě na uvítanou profackoval packou... Teď už je ale všechno jinak. Packy nemám o nic menší než Brit, v rychlosti i výšce je kousek přede (nebo nade?) mnou, ale ve vzájemných soubojích máme přinejmenším remízu. Panička si navíc rozumí i s Pavlem a Renčou a dlouze a spiklenecky spolu při našich venčeních probírají metody výcviku. (Pavla poslouchám rád, má v taštičce vždycky šunčičku, takže na paniččino "ke mě" občas schválně předsedám o metr vedle, aby pochopila, že jsem tak šikovnej a tudíž si ten růžovej voňavej plátek nezasloužím o nic míň, než Brit. Snad jí to secvakne, jinak budu inklinovat k "jiné noze"... :o)

 

25. září 2008

Je mi sedm měsíců a vážím rovných 30 kg. :o) Ve hře, kterou se snažím všechny své dvounožce a které říkám přetahovaná na vodítku, vedu nad každým alespoň o bod. Úplně nejradši ji hraju s babičkou. Je totiž malinká (když ji vyskočím tlapkama na ramena, což paničce dělat nesmím, podlomí se jí pod mým pohledem z očí do očí kolena. 30kg je na babiččiných 50kg poněkud nepoměr a mám svůj růžovej nos výš než ona ofinu. Tak nosí podpadky a to je ve výsledku, jak říká můj mrňous Míša, doooost hustý!! :o)) Když jsem listoval stránkami jiných šediváků, už se nemůžu dočka, až napadne sníh, prej se v něm dá kráááásně dovádět. To bude teprve legrace, uvidíš, babido! :o) Než napadne, krátím si chvíli tím, že když venku zafouká vítr, nemůžu odolat pokušení vyrazit za poletujícím listím. S dvouunožcem na vodítku nebo bez něj... :o)

 

13. září 2008

Jsem kluk, žádné šedivé štěně! Zvedám při čůrání tlapku a vše demonstruji pořádným vytočením celé zadní poloviny mého šedivého výmařího tělíčka (párkrát jsem to s tou rotací ze začátku přehnal a druhá zadní to neustála, ale už jsem to vychytal přímo profesionálně). Kdyby bylo třeba poradit, bráškové, stačí písnout... :o)

 

Srpen 2008

Při jednom z brzkých ranních venčení jsme s paničkou potkali kamaráda Libora. Má nad městem vlastní honitbu. Byl tak moc hodnej, že nás časně z rána vzal s sebou. Obloha byla od mráčků úplně vymetená a sluníčko, i když ještě nemělo svou sílu, se snažilo za každou cenu skrz stromy prodrat pásy světla. Ani jsem netušil, kolika řečma se snaží dorozumět ptáci (na jednom z městských sídlišť honím jen holuby). Všude bylo plno zvláštních vůní a neskutečné ticho. Nic takového jsem v tak silné koncentraci dosud nezažil. Tak jako si dvounožci utírají boty o rohožku při vstupu do svých domovů, tak já jsem najednou cítil, že jsem zvláštně doma právě tady a na louce bez začátku a bez konce jsem si okamžitě o trávu začal vytírat z kožíšku všechno, co na mě člověčí ruce zanechaly (a pak taky ten heřmánkovej štěněčí šampon, co ho nemám moc rád...) Lítal jsem ze strany na stranu s nosem u země, chvílema se zastavil a natáhl nosem do dálky. To byla nádhera! Libor se mi smál, že jsem si při vystavování popletl tlapky a zvedl v tom návalu vůní levou zadní, ale vnímal jsem ho jen na půl šedivého ucha. Trávou se místy táhly pruhy stop, hlína byla plná zajímavých direk a na rybníčku plavaly kachny. Tak se mi moc nesmějte, jsem přece ohař. Jako máma a táta....


2008

 
červenec 2008

     Když není úplně tropické počasí, smím své šedivé klučičí tělo střídavě rozpohybovávat a povalovat po areálu koupaliště, od kterého mají páníčci klíče a kde bývám moc rád, protože jsem v lese a u vody a proháním se po písku i trávě. Jen tu nepotkávám žádné psí kamarády. Možná je to tím, že na bráně, kterou panička vždycky odemyká, je na červenobílé značce pejsek přeškrtnutý. Tomu teda jako psí kluk moc nerozumím, ale je pravda, že když je horko, že nevím, kam bych se před sluníčkem schoval, je tady najednou všude plno dvounožců, polehávajících po trávě a písku, cachtajících se ve vodě, ale představte si, že z ní nenosí aporty, ani nepijou vodu a mají legračně těla bez srsti, sem tam jen nějaký trojúhelníček látky, trochu jako chocholatý číňaňi a mexičtí naháčové mezi námi pejsky...

17. července mě největší dvojnožec z naší smečky dovezl na koupaliště a odjel. A protože jsem se tam sám dost nudil, dal jsem se do hledání kohokoliv, koho bych vrtěním pozdravil. Přimotal jsem se tak pod kolo auta, které vyjíždělo z areálu a naštěstí se teprve na zpátečku rozjíždělo (ne každý o mě prý musí vědět, nebyl jsem v zrcátcích vidět). Byl jsem hned u svého oblíbeného pana doktora Veselého (pokaždé má pro mě pohlazení a pamlsek, takže jsem před ním vždycky moc statečnej a vrtím ocáskem kdykoliv jdu okolo jeho domu). Tentokrát mi ale byl pamlsek úplně putna, protože mě všechno moc bolelo a stal jsem se ze dne na den nechtěně znovu štěňátkem, které má ze všeho kolem sebe strach... Jediné pozitivum bylo, že panička přimhouřila oko nad přísným dodržováním granulkované krmě ;o) a vařila mi jako hojivý bonus masíčko a zeleninku, protože jsem jinak jíst nechtěl. Když jsem pak, samozřejmě v rámci rekonvalescence, sežral dvounohému prckovi od pusy pribináka, nikdo se na mě ani nezlobil. Já totiž ty dobroty rád, moc rád. Pořád se se mnou ňuchňali, hladili mě snad víc než jindy, mluvili potichoučku, hodně jsem spal a přikrývali mě měkkým a teploučkým.... Brzy mi bylo líp a já trouba to na sebe vyzradil, protože jsem v návalu touhy po pohodlí vyskočil na tu měkkou (teda jejich) a pro mě napříč tak akorát širokou postel. A už začalo zase to "ke mě, sedni, daun..." Kdybych to byl býval věděl, byl bych tam byl neskákal. Nemocňoučkej jsem si vyzkoušel, jaký to je bejt polštářkovej. Docela dobrý, teda na chvíli. Tak teď už zase spím bez přikrytí a chroupu granule...

Víkendy

Miluju víkendy. Panička ani prcek ráno nevstávají, tak s otevřením oček a cvakáním drápky po plovoucí podlaze tak moc nespěchám. Rád běhám po lese, vlezu do každé vody tekoucí i stojaté (kromě vany, voda v ní je sice teploučká, ale klouže mi to tam a ten heřmánkovej štěněčí šampon mi taky moc nevoní). Nejradši mám, když se mi na procházce podaří potkat stejně běhacího pejska jako jsem já. To se pak do utahání kočkujem (i když, KOČKUJEM?! divný slovo...) Panička mi při běhání už dávno nestačí, a tak si na pomoc bere kolo. To mě moc baví. Snaží se jen tak opatrně, abych se ještě šetřil, když jsem psí kluk a ještě ne pan pes, ale už se nám podařilo v lesích kolem města ztratit a na tachometru jsme pak měli 42km. Až budu velkej, prej mě to bude moc bavit. Takhle na sebe byla panička naštvaná, protože jsem byl sice statečnej, ale moc unavenej a taky jsem si na lesních kamenitých cestičkách rozedřel ošklivě polštářek... 

Stydící se panička

Panička se konečně chytla za čumák a rozhodla se splnit, co neustále slibuje. Sice už si těžko vzpomene, kdy jsem jí to prokousnul to pravé ucho a kdy už mi to pak nešlo, protože jsem začal ztrácet zoubky, ale ještěže tak. Za pamlsek jí i odpustím...