Klid po výstřelu
Učíme ohaře klidu po výstřelu
Na jarních zkouškách mladých ohařů se hodnotí jako nejlepší výkon to, když ohař po výstřelu lehne. Při podzimních polních, lesních a všestranných zkouškách pes nemusí lehnout nebo sednout, ale po výstřelu musí zůstat alespoň stát, bezpodmínečně zůstat na místě. Pes nesmí po výstřelu jevit bázeň ani divočit!
Má – li se mladý pes naučit klidu po výstřelu, musí si především na výstřel zvyknout. Cvičit tento předmět můžeme se štěnětem pětiměsíčním až šestiměsíčním. Při pochůzce v honitbě vystřelíme, když mladý pes je od nás vzdálen asi na 30 – 40 kroků. Projeví – li po výstřelu strach, musíme postupovat velmi opatrně. Hrajeme si se psíkem a pomocník vystřelí ze vzdálenosti asi 100 kroků. Ukáže –li se, že psík má strach i po tomto výstřelu, střílí pomocník stále z větší vzdálenosti, dokud se psík rány nepřestane lekat. Při výstřelech chválíme psíka a rozptylujeme ho, aby strachu pozbyl co nejdřív. Pak postupně zas vzdálenost zmenšujeme. Nikdy netáhneme při střílení ke střelci, nýbrž postupujeme opačně. Když se psík po výstřelech už nebojí, střelec se ponenáhlu přibližuje a střílí z různých stran. Toho střílení nemá být mnoho. Za vycházky 4 rány až 5 ran úplně stačí.
Když psík ovládá cvik „k zemi“, cvičíme zalícení; máme přitom psa na řemeni. Při pochůzce v honitbě zalícíme a současně velíme „k zemi!“ Cvičíme to několik dnů, až pes bez povelu zaujme polohu „k zemi“, jakmile dáme pušku k líci. Je – li v této poloze klidný, vystřelíme a psa pochválíme.
Pak začneme střílet, aniž máme psa uvázaného. Pes je od nás vzdálen 20 až 30 kroků, dáme mu povel „k zemi“ a vystřelíme. Zůstane-li po ráně v poloze „ k zemi“, pochválíme ho. Jinak ho zavedeme na místo kde byl ponechán v poloze „k zemi“, nebo tam kde byl odložen, anebo mu přikážeme, aby se na ono místo plazil.
Když zůstává na místě v každé vzdálenosti, když zaujímá polohu „ k zemi“ ,anebo je odložen, začneme s cvikem, který ho má naučit, aby výstřel byl pro něj povelem
„ k zemi“. Střílíme sami, nebo pomocník. Pes sedí několik kroků před námi, vystřelíme
( nebo pomocník),zvedneme ruku a velíme „ k zemi“ Má-li pes dobrou průpravu, udělá to. Cvik opakujeme a počíná-li si dobře, i když ruku nezvedáme, začneme vzdálenost zvětšovat. Pomocník střílí ( anebo my ) a v okruhu asi 100 kroků a hledíme, aby pes po výstřelu zaujal žádanou polohu., aniž zvedneme ruku. Dosáhneme toho brzo.
Někteří psi si osvojí klid po ráně hravě. U jiných však vznikají různé obtíže, např. po druhé nebo třetí ráně se začnou plazit. S takovými psy musíme při cvičení dělat větší přestávky a hledět, aby pes nebyl na výstřel připraven. Časté střílení zaviňuje, že pes nechce chodit od nohy, nechce hledat, protože očekává, že padne výstřel.
Záleží ovšem na typu psa.Na cholerika nepůsobí střelby tolik jako na psa melancholického, na psa bázlivého Ale mnoho střílení je vždy na závadu. Nesmíme ani toto cvičení přehánět, ale řídit se typem psa a jeho chováním. Tedy všeho s mírou!
Zavádíme-li psa do polní práce, máme občas možnost vystřelit, když zvěř vyvstane. Nezvyklost a lovecká náruživost jsou příčinami, že pes zapomene a neudělá po výstřelu „ k zemi“ Tu nezbývá nic jiného, než cvičit polohu po ráně na různých místech a za různých okolností, a to tak dlouho, dokud pes toto cvičení bezvadně neovládá.
Aby pes zaujal za každých okolností po výstřelu polohu „ k zemi“ musí se to stát pro psa zvyklostí a musí být stále k tomu veden. Kdo však hned po ráně na zvěř křičí.
“ Přines!“ nikdy tím nedokáže, aby jeho pes byl po výstřelu klidný. Je třeba vyčkat a dát povel k přinesení zvěře až za nějakou vteřinu. Máme-li mladého psa, uděláme dobře, když dostane povel k přinášení teprve tehdy, když jsme brokovnici znovu opatřili náboji.
Psa zvykáme od začátku, aby hozený předmět nebo zvěř přinesl teprve po povelu
„přines“ Hodíme-li předmět nebo zvěř, musí pes zaujmout poloho „ k zemi“ a čekat, až dostane povel k přenesení Přináší.li pes hozené předměty a hozenou nízkou zvěř správně, tady na povel, začneme ho cvičit v přinášení zvěře a předmětů po výstřelu, ale až na náš rozkaz. Vyhodíme předmět nebo zvěř do výšky, vystřelíme a současně velíme „k zemi!“ Pes musí k zemi, my vyjmeme z brokovnice náboje, počkáme ještě chvilenku, načež dáme rozkaz „ přines!“
Toto cvičení konáme tak dlouho, dokud pes není naprosto pevný a po výstřelu neskočí za hozeným předmětem či zvěří. Jsme-li v honitbě a střelíme-li nějakou nízkou zvěř, toto cvičení vždy opakujeme.
Připravujeme-li psa na zkoušky v době, kdy se ještě zvěř nestřílí, a máme-li ulovenou např. sojku nebo kavku, dáme si úlovek do kapsy a vyjdeme se psem do polí. Vystaví-li pes koroptve, zvedneme je a vystřelíme. Pes po ráně musí k zemi a my mezi vzlétlé koroptve hodíme holuba. Pes vidí kam asi pták spadl. Vyměníme vystřelené náboje a po chvilce dáme rozkaz „ přines!“.Toto cvičení opakujeme několikrát, aby pes přinesl již napoprvé střelenou koroptev až na rozkaz!
Při přípravě psa k přinášení zajíce nebo králíka na povel po výstřelu, potřebujeme pomocníka. Pes ho nesmí vidět. Pomocník hází králíka z úvozu nebo houštiny před nás. Jdeme s neuvázaným psem a střelíme, když dopadá králík na zem. Pes musí udělat
„ k zemi“ králíka může donést teprve na náš rozkaz.
Dobrou pomůckou při výcviku, která má naučit psa klidu po výstřelu, jsou startovací pistole. Např.: Pes na vycházce zaběhne do pole a vystaví koroptve. Koroptve vzlétnou my vystřelíme a pes musí zaujmout polohu „ k zemi“ Nebo pes vystaví zajíce, králíka. Zajíc vyskočí a současně zazní rána, pes musí ulehnout.
Mnohdy se pokazí i dobře vycvičený pes, a to vinou vůdce. Znervózní-li střelec a chce jen střílet, pak se ovšem výcviku psa nemůže věnovat.
Náprava pokaženého psa vyžaduje mnoho práce a zkušeností. Postupujeme při tom, jak bylo uvedeno u výcviku psa při klidu po výstřelu, ovšem s veškerou přísností, abychom psa ovládli. K usnadnění výcviku se doporučují Hegendorfovy řemínky. Psa necháme zaujmout polohu „ k zemi“. Přední běhy spoutáme řemínky a připevníme na Hegendorfův ostnatý obojek, a to tak, aby se pes nemohl zvednout, ba ani pozvednout hlavu. Pak několik kroků popojdeme a po chvíli vystřelíme. Po výstřelu jen křikneme
„ k zemi!“ Pes po výstřelu chce skočit, ale nejde mu to a na krku ucítí ostny. Opakujeme – li tento postup několikrát, naučí se klidu po výstřelu.
R. Knoll
